Ale i tak to paní doktorka Zedníková ve FN Plzeň zvládla na výbornou a já mám nyní, třičtvrtě roku po operaci, krásnou jizvu. V mém případě muselo jít pryč celé prso, protože nádor byl velký jako tenisový míček a neoadjuvatní chemoterapie nebyla možná. Ale nevadilo mi to, hned v tu chvíli jsem měla jasno, že bez prsa se dá žít a v budoucnu je možná rekonstrukce, důležité je se uzdravit a vyhnat nádor pryč.

Do nemocnice jsem nastupovala v neděli dopoledne. Celý den jsem si četla a myslela na své dcery, po kterých se mi moc stýskalo. Hned v pondělí ráno už jsem dostala "oblbovací tablety" a čekala v posteli do 12 hodin, kdy jsem jela na operační sál. Kolem 15. hodiny odpolední už jsem byla zpátky na pokoji a přišel mě navštívit manžel. Připadala jsem si jen velmi ospalá, jinak jsem necítila žádnou bolest ani nevolnost. Jen drén, ze kterého vytékala krev do nádoby, které jsme s ostatními pacientkami z legrace říkaly kabelka, mi připomínal, že jsem po operaci.

Do večera jsem klimbala, ale vnímala okolí. Potom se lehce ozvala bolest, tak jsem dostala do infuze léky a bylo zase dobře. Mohla jsem se už napít čaje a v úterý ráno se už i normálně nasnídat. Hrudní stěna mě nebolela, jen pravá ruka byla bolavá a špatně se mi s ní hýbalo, jako by mi jí někdo lepil k tělu. Ale po pár dnech a pravidelném cvičení se začala rozhýbávat. Přišla jsem o dvě uzliny, občas mám i teď ruku bolavou a jakoby těžkou, ale zvykám si a naučila jsem se plno cviků na protažení, které pomáhají. 

Z nemocnice jsem šla domů ve čtvrtek ráno a ihned jsem se naplno zapojila do rodinného života - starost o dvě děti, z toho jedno dva a půl roku  a druhé tři týdny. Vařila jsem, prala, starala se o děti bez problémů. Jen utírat prach ve výškách a vytírat podlahu v kleče na zemi mi dělalo ještě nějaký čas problém. Ale nyní už i tyto činnosti zvládám bez problémů a plno práce jsem předala levé ruce, abych pravou příliš nenamáhala... :-) 

Moje sebevědomí ihned po operaci nijak neutrpělo, nebála jsem se podívat na svoji hruď s jedním prsem a velkou jizvou. Ani před manželem jsem se nestyděla a i on vše přijal a stále mi dává najevo že i tak jsem pro něj přitažlivá. První zvláštní pocity přišly spíš až teď v létě, kdy jsem s dcerami chtěla vyrazit na koupaliště a musela jsem řešit protetické plavky. Sehnat takové, aby byly příhodné mému věku a postavě, a navíc aby zakryly dlouhou jizvu a velký obdélník spálené kůže po ozařování, se napřed zdálo jako nadlidský úkon.

Nakonec jsem ale sehnala ve sportovní prodejně takové plavkové tílko, které mělo kapsy na vycpávky. Jednu z nich jsem jen trochu zvětšila, aby do ní šla vložit epitéza a bylo to - nic nebylo na koupališti poznat a tankini se stále nosí :-) Protetické plavky, co jsem si předtím přímo objednávala, jsou sice moc hezké, ale jizva mi z nich koukala z obou stran, takže takovou odvahu tedy nemám, vyjít takto na koupaliště. Proto raději ty improvizované z běžného sportu. Navíc levnější. 

Protože jsem BRCA1 pozitivní, tak mě už brzy čeká preventivní zákrok na levém - zdravém prsu. Opět půjde pryč celá mléčná žláza, včetně bradavky a dvorce, ke kterým je přichycena, ale bude to s okamžitou rekonstrukcí - vybrala jsem si implantát. Metoda z vlastního materiálu mi nebyla doporučena vzhledem k tomu, že ráda hodně sportuji.  A až se po této operaci dám opět do formy, tak mě čeká rekonstrukce pravé strany. Dostanu také implantát, který bude přiklopen kouskem svalu a kůže ze zad. Bradavky se pak vytváří z kůže při dalších operacích a dvorce se dají vytetovat.

To je ale všechno pro mě zatím budoucnost. Žiji teď přítomností a užívám si každý den naplno i s jedním prsem. Nejhorší je asi ta nevyrovnanost těla - pokud zrovna nemám podprsenku s epitézou, bolí mě záda. Ale u menších prsou to asi nebude tak znát.  Zvláštní jsou i doteky v okolí jizvy - někde mě svědí, a když se tam poškrábu, tak to svědí pořád a až o kousek vedle poškrábání pomůže. Nervy jsou prostě v okolí stále zmatené. Ale jak říkám, v aktivním životě mě žádné tyto problémy neomezují, chodím cvičit, běhat, užívám si s rodinou.  Pokud váš muž za to stojí, tak vás i on bude brát jako tu nejkrásnější ženu světa i s jedním prsem nebo prsem s jizvou."

„Andělíček", úzký operační stůl, soustředěné obličeje operačního týmu a najednou nic...

Vzbudila jsem se na pokoji s pocitem úlevy a klidu. Můj telefon vysílal neustálé esemeskové signály a já pochopila, že v tom nejsem sama. Čekám na výsledek histologie. Ať to dopadne, jak chce, jedu dál... Ještě 35 kousků ozařování!

Tolik z mého deníku. A jak to vlastně pokračovalo?

Strach? Ani ne. Vše jsem dopředu pořádně zkonzultovala s lékaři. Už si zvykli na to, že jsem zvědavá - jako holčička ze školky!

Bolest? Zvládla jsem to. Celá rodina se mi intenzivně věnovala. Pooperační období tím velmi rychle uteklo. Od té doby miluji spát s rukama nad hlavou. Byla to dobrá pozice pro celkem pohodlný spánek, vzhledem k hojící se pooperační jizvě.

Pooperační péče? Dodržovala jsem všechny rady ohledně mazání, postupného cvičení, a zejména  rehabilitace s operovanou stranou. Já mazala vepřovým sádlem a nedám na něj dopustit.

Strava? Čerstvá domácí.

Ozařování? Ano. Opět s intenzivním mazáním operované strany vepřovým sádlem. Nejhorší únava se dostavila po 25. dávce. Mé tělo bylo opravdu přetížené, a tak jsem většinu času spala a spala a spala.

Udělala jsem dobře. Držela jsem se hesla: Dopřát tělu, co si žádá.

Myslím, že dobrý průběh rekonvalescence mají na svědomí:

1. Silná vůle jít dál. Je mi letos 54 a tím chci říct, že mě na tomto světě ještě je potřeba. Jsem mámou, dcerou, manželkou, kamarádkou, přítelkyní, zpovědní vrbou, rádkyní, tetou, snachou, legrační sousedkou, Amazonkou (jak říká můj manžel), mírně sklerotickou starší paní odvedle...  Čeká na mne ještě celkem dost práce. J

2. Dobrá spolupráce s ošetřujícími lékaři

3. Pravidelné docházení do společnosti spolupacientek. Společně jsme velmi intenzivně konfrontovaly své osobní zkušenosti, což mě úžasně povzbuzovalo.

4. Procházky - nejdříve jen po sídlišti, později do parku atd.

5. Silné kuřecí vývary od maminky

6. Vždy čerstvě namixované ovocné šťávy z pomerančů, citronů, zázvoru a červené řepy

7. Svíčková, segedín a brynzové halušky, všechno pravé domácí výroby

8. Zeleninové saláty - přímo ze zahrady

P.S.: Snad největším problémem pro mne bylo sehnat bezešvou sportovní podprsenku. Má prsa jsou celkem velká, a tak jsem poměrně dlouho řešila problém, jakou podprsenku nosit. Nakonec pomohla náhoda a bezešvou podprsenku jsem sehnala přes internet. Neseděla sice „NA TĚLO",  ale svou funkci dobře plnila.

V srpnu to budou už 4 roky, co jsem ukončila léčbu. Ruka ještě pobolívá. Hýbu se ale podstatně víc než předtím. Musím plavat a chodit s nordic-walking holemi. MUSÍM. Je to neskutečně důležité pro mé tělo i duši. Jen tak se mi totiž daří udržet správný krevní oběh, o lymfatickém systému ani nemluvě. Od té doby, co pravidelně cvičím a plavu, nemám problém s lymfatickými otoky.

Děvčata, jde to. Tak se nebojte jít do toho. Myslím na vás a posílám tuny pozitivní energie."

Těsně před tím, než jsem byla uvedena do narkózy, jsem však znejistěla (a nebylo to jen tím, že hlavní operatér měl viditelnou oční vadu :-)) a dožadovala jsem se na anesteziologovi vysvětlení, proč mám tak velké čáranice na prsu, když mi mají řezat jen malou část. Touto otázkou jsem vyvolala mírné šumění a významné pohledy v týmu lékařů. Hlavní operatér zachoval klid, mrkl do papírů, ukázal prstem: „Tady a tady se bude řezat." Přesně, jak je to označené. „Takže žádná chyba zaměřovače, ale pořádná operace!"  To bylo poslední, co mi jelo hlavou, než jsem usnula. Probrala jsem se až na JIPce. Strach dokáže z malých věcí udělat obrovské.

Na operaci prsu vzpomínám dnes po téměř čtyřech letech. Je to zvláštní pocit a rozhodně je o čem psát. Zákrok jsme s onkoložkou doc. Petrou Tesařovou naplánovaly na 10. února a z nemocnice jsem odcházela 16. února. Obyčejně si přesná data nepamatuji, ale tato dvě se mi vryla do paměti. 10. února jsem přišla o kousek prsa (šrámy na těle) a 16. února tragicky zahynul můj skvělý kamarád (šrámy na duši).

Po osmi cyklech chemoterapie jsem vypadala dost zuboženě, přesně tak jsem se i cítila. Operace měla proběhnout měsíc po poslední dávce. Silný pocit štěstí jsem měla ve chvíli, když jsem se dozvěděla, že nemusím podstupovat původně plánovanou celkovou mastektomii. Moje nemoc nebyla podmíněna geneticky a díky chemoterapiím se nádor zmenšil a zapouzdřil, nebylo tedy třeba řezat radikálně.

Na příjmu na onkochirurgii U Apolináře jsem čekala dlouho, než se uvolní pokoj. Nijak mi to nevadilo, byla jsem zvyklá z čekáren před onkologickými ordinacemi. Po vyplnění několika formulářů, dotazníků a dalších lejster s poučením o rizicích podniku, jsem se ubytovala hned vedle sesterny na dvojlůžkovém pokoji s příslušenstvím. Vedlejší lůžko zatím bylo prázdné, docela jsem si přála, aby to tak zůstalo celý týden. To se mi ale "nepoštěstilo" a již odpoledne jsem se seznámila se svojí novou spolubydlící, sympatickou maminkou v osmém měsíci těhotenství, která si diagnózu rakovina prsu vyslechla teprve nedávno.

Navzdory vážné situaci jsme se spolu vydatně nasmály před operací, zmámeny premedikací, po operaci, když z nás trčely dreny na JIPce a nebyly jsme s to si dojít ani na záchod, i zpět na pokoji, když jsme skučely bolestí při otáčení z boku na bok. Po propuštění z nemocnice jsme se ještě několikrát osobně viděly, často jsme si psaly, telefonovaly si a sdělovaly zkušenosti s hojením jizvy, cvičením a vyrovnáváním se se ztrátou. Nově nabytá přátelství na onkologii jsou otevřená a plná porozumění. Posuďte sami:

Úryvky z korespondence

16.02. 2012, Praha

Ahoj Kačko,

dnešní kontrola byla nečekaně dobrodrůžo, rozhodně ne kvůli sněhu. Čekala jsem zhruba půl hodinky, pak mě vzali na paškál. Suše oznámili, že se udělá punkce. No to mě čert bral. Vůbec to sice nebolelo, ale málem jsem se složila strachem. Strašně jsem si přála, aby punkci nemuseli dělat a stále jsem se ptala dokola, zda je to opravdu nutné. Bylo to nutné. Vytekla ze mě do misky ta hnusná červená tekutina, ještě mi to ukázali, málem jsem se pozvracela.

Bolesti ok, už spím i na operovaném boku. Dnes jsem se jen trochu ušklíbla, když jsem viděla poprvé jizvu v podpaží, protože to není jen taková mrňavoučká jizvička, je to jizva jako bejk a to samé figuruje na prsu, takže to fakt byla operace? Uj.

O mě je též pečováno. Dnes jsem se akorát dozvěděla, že tragicky zemřel náš nejlepší kamarád, otec tří malých kluků, což se mi dost těžko rozdýchává. Je mi smutno.

Tak ať se dílo daří.

Zdraví Míša

21.02.2012, Jablonec nad Nisou

Ahoj Míšo,

dnes jsem byla na kontrole u ostrovida Janouška....měl pro mě príma překvapení - do 14-ti dnů další operace. Tentokrát mě to bude stát cca polovinu prsa. Ty určitě chápeš, jak moc moc moc se mi tam nechce :-(  Jenže nic jiného se asi nedá dělat, podle výsledků z histolky zřejmě nevyndali všechno špatný.

O další léčbě se mnou zatím nemluvil, prý to mám probrat až s Tesařovou. Podle papírů, co mi strčili do ruky, to není citlivé ani na hormonální ani na biologickou léčbu, takže mi asi zbývá jenom chemka a ozařování? No, tím si zatím hlavu lámat nebudu, třeba docentku něco napadne ;-)

A co ty, už se cítíš dobře? Nezlobí tě dětičky?

Vašeho kamaráda je mi moc líto, lidi by neměli umírat mladý, není to fér.

Přeju hezký zbytek dne

KK

22.02.2012, Praha

Ahoj Kačko,

......

Vím, že ti teď vůbec není do skoku (nehledě na jizvy a bříško), až se dozvíš více, uleví se ti. Mně osobně moc nepomáhaly žádné utěšující komentáře typu "Neboj, to bude dobrý", takže to na tebe taky zkoušet nebudu. Jediné, co ti přeju, abys měla horu trpělivosti (té jsem potřebovala nejvíce), pak trpělivé a pomáhající členy rodiny a víru v to, že se uzdravíš.

Teď musím končit. Ozvi se kdykoliv budeš potřebovat.

Míša

Fyzická bolest brzy pomine. Šrámy na duši se řeší déle, ale taky to jde. Každá na to máme jistě svůj vlastní recept. Já jsem se například rozhodla, že si ponechám operované prso "neopravené". Jizvu tak "přiznávám" sama sobě, chci ji mít na očích a starat se o ni. Nedovedu si dobře představit, že bych měla cizí hmotu pod kůží. A taky si nedovedu představit, že by mi měly znovu trčet dreny z těla, i když fyzická bolest brzy pomine :-)

Před tím, než jsem onemocněla, jsem chodila dvakrát týdně kondičně plavat. Při léčbě a ani dlouho po léčbě jsem se ke svému oblíbenému plavání nemohla vrátit. Až letos o prázdninách jsem se odhodlala zase začít. Při plavání má člověk čas přemýšlet, a tak mi při uplavaném kilometru, napůl kraulem a napůl PRSAMA, přišlo na mysl, že..."

Teď, když jsem úspěšně dokončila léčbu, se možná tak trochu snažím zapomenout. Pořád mě sice doprovází plno různých starostí způsobených léčbou (špatná krev, nedostatek železa, šílená únava apod.), ale snažím se myšlenky hnát na budoucnost, do které rozhodně nic kolem rakoviny nepatří!

Zvláštní, že nad těmito slovy sedím zrovna ve chvíli, kdy mi zavolá můj blízký kamarád (24 let) a sdělí mi, že se mu vrátila rakovina prsu a v úterý nastupuje znovu na chemoterapii. A asi mi právě něco spadlo do oka, do obou. Ach jo. Budoucnost se nás na naše plány prostě neptá. V tuto chvíli si ale člověk nemůže začít stěžovat na ten zatraceně nespravedlivej svět, musí "jen" opět chvíli bojovat a bude zase fajn. Vím to.

Úplnou mastektomii jsem nepodstupovala. Kvůli nízkému věku jsme se s doktory dohodli, že kromě nádorku vyjmeme jen kousek tkáně a budeme předpokládat, že když budou testy na rakovinotvorné buňky negativní v tomto kousku, tak bude negativní i zbytek. A taky že byl. Vše pak bylo ještě samozřejmě podpořeno bohatým preventivním programem (ozařování, hormonální léčba, znovu bio léčba, zařazení do studie v Olomouci apod.).

I když byl pobyt v nemocnici téměř bez problémů, představa toho, že si mě tam nechají ještě přes víkend, mě děsila. Nic proti nikomu, jen má člověk co dělat sám se sebou a na utěšování paní vedle na lůžku, která se tam složila do šílené deprese, už prostě nezbývají síly. Chtěla jsem si udržet pozitivní myšlení, a proto jsem potřebovala nutně domů. Naštěstí si doktor nakonec dal říct a po dlouhém přemlouvání mě po třech dnech od operace pustil v sobotu domů. Pětiminutová cesta autem mě natolik vysílala, že jsem pak spala dva dny v kuse. Teplo domova mě však silně uspokojovalo.

Na jizvu mi dělalo zle se jen podívat, natož si ji rozmasírovávat. Masážní míček jsem použila tak maximálně dvakrát. Jizvu jsem však měla moc hezky udělanou, nikde žádná propadlina, takže mě to nijak netrápilo. Teď, rok od operace, už třeba není ani vidět. Jen to místo kolem jizvy bylo hodně citlivé a dlouho po operaci jsem nemohla zvednout ruku nahoru. Práce na počítači mě hodně zmáhala a chvíli trvalo, než si ruka zvykla opět plně fungovat.

S rukou jsem nijak zvlášť necvičila, nikdo z lékařů mi ani žádné cvičení nenařídil. Velké problémy začaly zhruba až za půl roku po operaci, teprve tehdy se jizva probouzela k životu. Celé dny v práci na počítači, hraní tenisu a další zátěže daly ruce pěkně zabrat. Chytala jsem křeče do ruky, do ramene a až do krku, šíleně mě bolelo v podpaží. Donutilo mě to začít chodit na rehabilitace, kde mi jizvu po pár návštěvách rozmasírovali. Musím říct, že ze začátku to bylo velmi bolestivé, ale ve finále se mi moc ulevilo. 

Na to, že jsem podstoupila spíš jeden z těch jednodušších zákroků, mě při větší zátěži bolest doprovází doteď. Proto patří velký obdiv těm, kteří se musí vypořádávat s náročnějšími operacemi, než jsem podstoupila já. Držím Vám všem palce!"

moc vám držím palce a posílám pár slov o tom, co mně v průběhu léčby nejvíc pomohlo.

 1.   Ptejte se

Není nad to mít možnost srovnat svoji situaci s někým jiným nebo si vyslechnout rady z jiných úhlů pohledu. Já měla dilema s konzumací cukru. Jedna odpověď zněla: "Ne! V žádném případě."  Paní doktorka mi řekla: "Jezte dle svého uvážení." Pacient se třetí recidivou mi s úsměvem poradil poslouchat své tělo a stalo se. Jím ho s mírou, ale někdy si dám i čokoládu

2.  Nebojte se doplnit svou léčbu dalšími  "berličkami"

Denně stála na mém stole melasa z cukrové třtiny, vedle ní tobolky hlívy ustřičné a tinktury z výluhů bylinkových pupenů s betaglukany. Poctivě jsem třikrát denně všechno konzumovala a pomohlo to. Hodně to uklidnilo moji dušičku, že jsem tak přispěla ke své léčbě.

3. Konzumujte denně domácí kvalitní jídla

 Výživné vývary, bohaté vitaminové bomby v podobě pomerančovo-citronovo-borůvkově-zázvorových džusů. Lehká, dobře stravitelná jídla. A proti průjmu velký kamarád - lactobacilus. Následky chemoterapií díky tomuto pomocníkovi nebyly až tak těžké.

4. Denní vycházky

Byť od lavičky k lavičce, zařaďte procházky do svého "repertoáru". Bylo to dost náročné, ale společně s manželem jsme to zvládli. Můj fotoarchiv se díky vycházkám zvětšil o 550 fotografií.

5. Zpovědní vrba

Bylo to vždy ve středu, v růžové cukrárně. Vybrečela jsem se, vyzuřila, vymluvila a moje zpovědní vrba naslouchala, naslouchala a naslouchala. Jednoznačně doporučuji. Nemusí to být vůbec nikdo z rodiny. Kamarádka, kolegyně, nebo prostě nějaký pohodový človíček z vaší blízkosti.

6. Mluvte se svoji rodinou velmi otevřeně

Řekněte vašim nejbližším velmi konkrétně, co potřebujete a jak vám mohou pomoci. Dcera trpěla daleko víc než já. Od té doby máme spolu velmi krásný vztah.

7. Zaměstnejte se něčím, co vás baví

Zachránily mě omalovánky a mandaly. Nejeden návštěvník cukrárny u nás na sídlišti se divil, proč má ta paní v šátku na stole vedle kávy tolik pastelek a omalovánek. Druhým mým nejoblíbenějším zaměstnáním byla hudba. Poslechla jsem si celou řadu překrásných písniček Karla Gotta, Hanky Zagorové, Tomáše Kluse, skupin Čechomor či Nezmaři. Písničky Jarka Nohavici a Pavla Nováka znám téměř nazpaměť. 

8.  Neschopenka - ano, či ne?

 Po celou dobu léčby jsem nedokázala pochopit "spolu-pacientky", které ještě chodily i do práce. Dnes je již chápu. Pracujte, pokud to tělo i mysl zvládají. Nezapomeňte ale dostatačně odpočívat.

9. Spěte!

 Po absolvování 16 chemoterapií a 30 "ozářek" jsem mnohokrát prospala většinu dne i noci. Moje tělo to prostě potřebovalo.

10. Čtěte

 Dodnes stojí na mém stole moje "zlatá hromádka", ke které se pořád vracím. Jsou to například:

1. Robin S. Sharma - Mnich, který prodal své Ferrari

2. Robin S. Sharma -  Mudrc, surfař a byznysmenka

3. Louise Hay - Miluj svůj život

4. Regina Brett - Bůh nikdy nemrká

5. Robin Servan Schreiber - Proti rakovine nie sme bezmocní

6. Braňte se jídlem

 a další...

Všem, kdož momentálně procházíte léčbou, přeji hodně sil a pevnou víru v uzdravení. Mojí největší motivací byla moje rodina. Pokaždé, když jsem to málem vzdala a klesala ke dnu, byla to právě moje dcera a moje maminka, kdo mne vytáhl na pomyslný břeh.

P.S.: Jsou to jen mé zkušenosti, snad vás něco osloví a pomůže vám jít dál. Hodně štěstí a pevné víry v uzdravení.

Začalo to celkem nevinně. Nahmatala jsem si bouličku v prsu, tak jsem pro jistotu zašla ke svému gynekologovi. Ten mě uklidnil, že to určitě není nic vážného, ale pro jistotu mě odeslal do mamologické poradny. Po vyšetření ultrazvukem mě paní doktorka objednala na biopsii, pro jistotu. To už jsem začala být lehce nervózní, ale pořád jsem si opakovala: "Buď v klidu, 9 z 10 nálezů v prsu jsou jen nezhoubné útvary, je to nepravděpodobné."

Po týdnu čekání přišel den, kdy jsem si měla dojít pro výsledky. Doprovodila mě mamka, nějak se mi tam samotné nechtělo. Ve chvíli, kdy jsem byla na řadě a paní doktorka řekla mamce, ať jde do ordinace se mnou, mi to došlo. Pochopila jsem ve vteřině, že to není v pořádku.

Nebudu lhát. První pocity snad ani popsat nelze. Scénář, který mi probíhal hlavou, byl jasný - to je konec. Je mi 29 let. Jsem bezdětná. Jsem čerstvě zamilovaná. Co teď? Co bude dál? Dá se vůbec rakovina vyléčit? Co všechno mě čeká? Co na to řekne přítel, jsme spolu tak krátce, opustí mě? Budu muset podstoupit chemoterapii? Přijdu o vlasy, bude mi pořád zle? A tak dále. Miliony otázek ve mě zápasily jedna s druhou.

Následovala konzultace u lékařské komise. Je to něco jako u maturity, kouká na vás několik přísných a důležitých lidí, a vy se neskutečně bojíte jaký bude verdikt. Lékaři mi celkem jasně řekli, co všechno mě čeká a na co všechno se mám připravit. Jenže jak se má člověk na něco takového připravit? To snad ani nejde. Každopádně věta od pana primáře onkologie: "Buďte ráda, přišla jste včas," mě malilinko uklidnila, i když asi jen na minutu.

Začal kolotoč vyšetření, konzultací a naplánování léčby. Na operaci jsem šla asi po třech týdnech - na chirurgii v Hradci Králové k panu doktoru Motyčkovi. Mimochodem - úžasný, milý a skvělý chirurg. Po operaci následovala chemoterapie a po skončení chemoterapie mělo přijít ozařování.

Všechno šlo pěkně plynule za sebou a já už měla sílu se vrátit zpátky do práce s tím, že už si budu jen dojíždět na ozařování. Ale to jsem se trochu spletla. V té době mi přišly výsledky z genetiky s pozitivním genem BRCA 1. Musím říct, že mě to malinko zase srazilo k zemi. Když Vám paní doktorka z genetiky vysvětluje, co  vše to znamená a jaká jsou procenta rizikovosti, tak mi úplně do smíchu nebylo. Opět konzultace u lékařské komise a verdikt - oboustranná mastektomie.

Byl to pro mě hodně náročný rok. Ale zvládla jsem ho. Jsem na sebe svým způsobem pyšná. Při prvních pocitech jsem totiž myslela, že zůstanu někde stočená v koutě, že už se z toho nevzpamatuju, že mě to psychicky porazí. Postupně se mi myšlenky utřídily. Musíte vstát, když vás něco srazí k zemi. Vždyť přece chci žít. Tak to zkusím, zkusím to zvládnout, odměna žít za to určitě stojí. :)

Dnes, s odstupem roku, přemýšlím trochu jinak. Snažím se myslet pozitivně a užívat si každý den. Už neřeším hlouposti, urovnaly se mi priority v životě. Mám toho nejlepšího chlapa pod sluncem, rodinu, která mě podporuje, přátele, o kterých vím, že tu pro mě vždy budou. A možná to bude znít jako klišé, ale cítím se silnější. :)"

O to víc jsem byla udivena, když jsem si za 14 dní sama nahmatala bulku v prsu a několik uzlin v podpaží. Okamžitě jsem se vydala na mamo a poprosila jsem je o vyšetření. Po ultrazvuku mi sdělili, že se jim výsledky nelíbí a odebrali mi vzorky. Po týdnu jsem se dozvěděla, že všech 5 vzorků bylo pozitivních. Rakovina. Jelikož můj otec zemřel ve 47 letech na rakovinu plic, myslím si, že tuto diagnózu máme v rodině dědičnou.

Neprodleně mě poslali do Liberce na onkologii, kde se rozhodli pro okamžitou léčbu a nasadili mi sérii chemoterapií. Po první chemoterapii mi ihned vypadaly všechny vlasy. V Liberci jsem měla velice hodného pana doktora Chalupu. Přála bych si, aby všichni lékaři byli takto hodní, ochotni pomoci lidem s takovýmto zákeřným onemocněním. Sestřičky na chemoterapiích byly také velice milé a vstřícné.

Na začátku prvního cyklu chemoterapií bylo mé dceři dvanáct let. Když máte dítě, o kterém víte, že vás potřebuje, máte sílu bojovat a chcete žít. Dcerka mi tehdy navíc donesla pejska, malou fenečku, o které si dodnes myslím, že má velkou zásluhu na mém vyléčení. V nejhorších chvílích byla stále u mě.

Díky chemoterapii se mi nádor zmenšil a místo, kde ležel, mohli vyoperovat. Operoval mě lékař Červinka z Pardubic, za kterým dodnes jezdím 200 kilometrů i s dcerou. Je to ohromný a vstřícný člověk, vynikající operatér, navíc se snaží prs zachovat. Obě nás vyšetří, popovídá s námi, což se mi v České Lípě nikdy nestalo.

Co se týká dojíždění za léčbou, byla jsem na vše sama. Rodina viděla, že to zvládám, a tak mi nikdo nepomohl, ačkoli jsem se po dobu šesti týdnů musela dennodenně sama dopravit 50 kilometrů od domova. Také kamarádka ke mě přestala chodit, jako kdyby rakovina byla nakažlivé. Velké zklamání. V nouzi poznáte opravdové přátele."

2. Strach je přirozená reakce, není proto ostuda vyhledat odbornou pomoc v případě, že byste měla velké obavy. 

3. Chemoterapie není tak hrozná, jak to známe z filmů. Nejhorší je asi ta první, než zjistíte, jaké to bude. A pak poslední - už chcete být stejně silná jako před léčbou, ale návrat fyzické kondice jde velmi pozvolna. 

4. Přijít o vlasy je těžké asi pro každou ženu a nosit paruku nemusí být všem příjemné. Naštěstí tu ale jsou třeba háčkované čepičky nebo sportovní šátky, které vypadají hezky a dá se jich pořídit plno barev i vzorů za pár korun. 

5. Ptejte se lékaře na vše, co vás zajímá. Svěřte se s tím, co vás trápí a bolí nebo co je vám nepříjemné. Plno věcí se dá řešit. 

6. Řekněte svému okolí, co pro vás může udělat a co naopak mají nechat na vás. Jsou také v těžké situaci a často nevědí, jak vám mohou pomoci. Proto ocení, když jim to řeknete na rovinu. 

7. Doplňky stravy nebo různé vitamíny konzultujte s lékařem anebo s někým, kdo se sám léčil. Rozhodně nevěřte "šarlatánům", co vám budou tvrdit, že vás jedlá soda s javorovým sirupem vyléčí lépe než chemoterapie. Za sebe mohu na imunitu doporučit cucací vitamín C. Popíjela jsem také gel z Aloe Vera - zklidňoval mi žaludek a podrážděný jícen. Navíc má prý také vliv na imunitní systém. 

8. Nejezte po chemoterapii svá oblíbená jídla a vynechte oblíbené nápoje - jinak hrozí, že si je zhnusíte. 

9. Psychika je mocná a ovlivňuje i naše tělo, proto si najděte něco, co vám pomáhá se uklidnit, zrelaxovat, dostat ze sebe svůj strach a negativní pocity. Někomu pomáhá o všem psát třeba deníček nebo blog, popřípadě o nemoci mluvit s ostatními pacientkami. Jedné ženě prospěje, když si zjistí o rakovině prsu úplně všechno a bude na vše připravena, druhá zase potřebuje dělat, jako že se nic neděje, a celou léčbu se dál věnovat svým koníčkům nebo práci. Je to na vás, myslete nyní hlavně na sebe. 

10. Až se dostanete k rekonstrukci prsu - pokud je potřeba - tak vyhledejte klidně více pracovišť a rozhodněte se, kam půjdete, až po vstupních konzultacích. Pokud se jedná o mladší pacientku, je také dobré mít už v době rekonstrukce výsledky genetických testů mutace genů BRCA. Rekonstrukce se pak dá řešit společně s preventivním zákrokem na druhém prsu."

V okénku pro příjem pacientů se zapisují všichni pacienti - ať jdou k lékaři, nebo do stacionáře na léčbu. Sestřičky jsou moc hodné, příjemné, usměvavé. Je zde i jeden „pomocný zdravotní bratr" :), který distribuuje krev a namíchané chemoterapie z přízemí do stacionáře a naopak. Je stále usměvavý a samá sranda - pokud vidí, že je člověk smutný, promluví s ním, rozesměje ho, ale není vtíravý.

Sestra vás zapíše, odeberou vám krev - pokud máte port, tak ve stacionáři, pokud ne, zavolají vás přímo v čekárně u lékařů. Pak čekáte na lékaře, někdy hodinu, někdy dvě - podle toho, jak rychle máte výsledek krve, zda můžete jít na další chemoterapii, a také podle toho, kolik je ten den pacientů. Někteří mají chemoterapie delší, tak aby to stihli..

Lékař vás vyšetří, poptá se na potíže, zda potřebujete nějaké léky - například domů na nevolnost, pálení žáhy a tak dále - a pak vás s předepsanými léky pošle na stacionář. Jakmile vám namíchají v lékárně koktejl a přinesou ho na stacionář, začíná kapání, měření tlaku a tak dále. Ve stacionáři je televize, pohodlná křesla a hodné sestřičky, které se o vás starají. Zajímá je jak vám je, jak se vám celkově daří. Dále je zde i automat s nápoji a malými sladkostmi.

Vzhledem k tomu, že první cykly chemoterapie jsem absolvovala se svojí naprosto úžasnou a podporující sestrou Janou sestrou Janou, na další cykly si kamarádky udělaly rozpis, kdy která se mnou který pátek pojede. Bylo to každý týden, měla jsem tam stále veselo. Bohužel pak na stacionáři zakázali návštěvy, asi jsme hodně rušily, jak jsme se smály... Ale jsou tam dvě místnosti, tak mohli jednu udělat pro ty, co chtějí mít při kapání klid, a druhou pro ty, co se rádi baví. :)

Takže jsem stále jezdila autem a sanitku jsem naštěstí nepotřebovala. Na ozařování už jsem řídila sama a jezdila sama, bylo to absolutně bez problémů. :) Přes den jsem byla trochu unavená, ale nic strašného.

Ozařování probíhá přímo v nemocnici v Novém Jičíně a skoro to vypadá, jako by to ani nebylo pod jedním vedením. Při prvotním zaměřování - to je tehdy, když na vás nakreslí a vyměří, kde budete ozařována - to byl ještě celkem příjemný lékař. Ale celkově je tady bohužel situace, co se týče personálu, dost odlišná od Polikliniky se stacionářem.

Na recepci jsou dost nepříjemné sestry, je jich tam hodně, každá vyřizuje něco jiného a jsou nepříjemné, pokud se spletete a cestovní příkaz dáte té, která vybírá karty s termíny.  Absolutně si nemůžete určit, kdy chcete na ozařování docházet - já jsem tři dny v týdnu sama - manžel jezdí pracovně každý týden mimo ČR - a ozařování jsem měla například v 19:00 hodin, a to jsem často čekala. Hodina cesty domů, syn ve druhé třídě - byl vždy na hlídání, vypadalo to, že bude chodit spát až v deset. Všichni byli dost nepříjemní a čekací doby dlouhé.  Jindy jsem měla zase ozařování v 6:30 - zase hodina cesty, družina je až od 6:00 - takže ho sbalit, odvézt brzy ráno k babičce a pak do Nového Jičína.

Určitě to bylo tím, že měnili jeden ze dvou přístrojů, ale přece jen nějaké vysvětlení a ohledy by byly na místě. Pokud máte během ozařování nějaké potíže, chodíte k lékaři, kterého po dobu ozařování máte na tomto místě. Já ho potřebovala jednou, sestra mě seřvala, co ho otravuji večer - ale to jsem byla večer na ozařování. Nakonec se ho zeptala na můj problém a doporučila mi koupit na cucání pastilky - bolelo mě v krku, zřejmě z toho, jak mě ozařovali nad klíční kostí. Lékaře jsem ani neviděla.

Během radioterapie jsem měla za 25 ozařování třikrát kontrolu u lékaře. Pokaždé bohužel u jiného. Dnes už jsem poučenější, určitě je potřeba se ozvat a stěžovat si, příště už bych nebyla tak tolerantní. Navíc jsem dostala šílenou radiodermatitidu a na závěr jsem byla ráda, že mám těch ozařování jen 25. S rozsáhlou radiodermatitidou po celé ploše jizvy po prsu a na zádech jsem pak raději šla ke známé kožní lékařce, která mi pomohla."

1. Naučte se říkat si o pomoc, sami to opravdu zvládnete velmi těžce. Já jsem se to musela učit a bylo to pro mě osobně strašné! Ale důležité.

2. Odpočívejte, ale najděte si činnost, která vás dostane z postele, i když se vám nechce nebo nemáte náladu, nebo vám není nejlépe. Pejsek, vyzvedání dětí ze školy, návštěva práce a tak dále.

3. Nečtěte zaručené rady, jak se vyléčit sama - od pití sody až po výplachy střev... Vždy použijte selský rozum a nenechejte si nic nabulíkovat! Natožpak vnutit jako zázračný lék za šílené peníze....Protože, pokud by něco takhle zázračně účinkovalo, všichni by byli zdraví!

4. Využijte dobu léčby a dobu, kdy je vám fajn, jako čas, který můžete věnovat sobě. Dělat věci, které jste dávno nedělala, číst si knihy, hrát hry - prostě to, co vás baví, a neměla jste na to čas. Je to čas, který jste dostala jen pro sebe.

5. Informace o nemoci jsou důležité, ale nemusíte znát každý špatný konec, který se kdy stal komu z vašich známých a kamarádů. Totéž platí pro příběhy, které kolují internetem.

6. Čtěte na internetu, pokud možno, jen články lékařské - ne šarlatánské. Doporučuji www.linkos.cz, informace z tohoto zdroje mají i onkologové.

7. Souhlasím s názorem mého lékaře, že psychika ovlivňuje léčbu z 80 % - ve směru plusovém i minusovém."

Dcera, ve snaze nepropadnout depresi, že mi nemůže vůbec pomoci, se vrhla na internet a našla mi milion různých informací ze zahraničních zdrojů - od šátků, až mi budou padat vlasy, přes paruky, epitézy, podprsenky, až po úžasnou knihu od Laury Janáčkové - Život je boj. No, a protože mám hodně skvělých kamarádek, knihu jsem koupila několikrát a všem kamarádkám ji rozdala. :) 

Z této knihy  jsem čerpala i rady a uspořádala jsem si všechny svoje záležitosti, požádala o výpis dob zaměstnání, uspořádala finanční záležitosti, prostě vše pro případ, že by to nedopadlo dobře...

Kdyby nebylo knihy od MUDr. Janáčkové, nikde se nedovíte, jak a co dětem říct, co je pro ně nejlepší. My jsme jim to vysvětlili tak trošku oklikou, ale starší syn je přece jen chytrý a velmi rychle se mě ptal, zda mám rakovinu. Ale naštěstí to s mladším neprobíral - ten je přece jen prcek a hodně citlivý, i když časem mu to tak nějak přirozeně také došlo.

Před první chemoterapií jsem s nimi vyrazila k známé kadeřnici, aby nás všechny tři ostříhala, stejně a nakrátko - aby pak neměli velký šok, až mi začnou padat vlasy. A musím říct, že to byl výborný nápad! Sice ten mladší brblal, proč si nechávám stříhat polodlouhé vlasy, ale tím, že jsme byli všichni, lépe to snášeli. A když jsem pak šla dohola, tak to nebyl pro ně takový šok. A pro mě už také ne.

V práci jsem si stále nebrala nemocenskou, alespoň částečně jsem docházela a kolegové byli také úžasní, chápaví... a po prvotním šoku hodně tolerantní. Podporovali mě už tím, že mě rádi viděli po celou dobu mé nemoci. Malý příklad:  když jsem po chemoterapii dostala od lékaře doporučení jíst balenou nebo tepelně upravenou stravu, tak mi převařovali v kuchyni vývary a navrhovali, co bych tak mohla jíst, aby to bylo zdravé a sterilní. :) Ihned hlásili, pokud měl někdo rýmu, aby mě nenakazil a nechodil za mnou. Prostě jsou skvělí...

Často jsem v kontaktu při mé práci s lidmi - i cizími - a musím říct, že i tady byly reakce pozitivní. Nikdo na mě nezahlížel, lidé si domýšleli a spíše byli překvapeni, že jsem i s šátkem bez vlasů v práci a pracuji. Na nemocenskou jsem šla až dva měsíce po operaci a měsíc po začátku chemoterapie. Ale minimálně 1x týdně jsem trávila vycházky v práci po celou dobu nemoci. :) Jak jsem napsala v jiném článku, tak mě to někdy přinutilo "zvetit" se a vykopat z postele, namalovat si ty oči bez řas a obočí a jít mezi lidi! Brala jsem to i jako terapii.

Moje okolí bylo opravdu fantastické, mám obrovské štěstí na své blízké lidi - okamžitě se všichni začali nabízet, že budou pomáhat, jen ať si řeknu. Pro manžela to byl šok, byl z toho ze začátku více zničený než já, ale pak se k této situaci postavil jako chlap a pomáhal, kde se dalo. Naučil se vše kolem kluků a domácnosti tak, aby skoro nebylo poznat, že nejsem v kuchyni, ale ležím v posteli. :) Prostě skvělý chlap.

Zkrátka nemoc "na prd", ale hromada skvělých lidí kolem mě." 

Když mi byla řečena diagnóza, měla jsem sbalené věci na můj první teambuilding v životě, který jsem bohužel musela zrušit. A to jsem se těšila, že poznám nové kolegy a kolegyně - vždyť jsem pracovala po škole pouhé 4 měsíce! Můj nadřízený byl v podstatě jedním z prvních lidí mimo rodinu, který se moji diagnózu dozvěděl.

Postupně jsme to s přítelem řekli i některým kamarádům a známým, ale většinou se vše dozvěděli až s odstupem. O nemoci jsem ze začátku mluvila pouze s blízkými. Ono taky bavit se s nějakým kamarádem či kamarádkou mého tehdejšího věku o tom, čím vším procházím, když většina z nich startuje kariéru a zakládá rodinu... Myslím si, že to není úplně příjemné, pro žádného účastníka těchto debat. 

První reakce jednoho z našich nejbližších přátel byla, jestli umřu. Jelikož dotyčný také neměl vůbec žádné zkušenosti s touto nemocí a má ve zvyku brát věci tak, jak jsou. Jen těžko jsem mohla uvěřit tomu, že jsou lidé, kteří ještě považují rakovinu za nevyléčitelnou nemoc, na kterou se prostě musí umřít. Já i moje maminka jsme důkazem, že tomu tak není. Medicína se za těch 10 let od mé léčby pohnula natolik, že rakovina prsu, odhalená v raném stadiu, je léčitelná nemoc, i když léčba leckdy může být drastická.

Na operaci jsem nastupovala 28. prosince a na Silvestra mě a mého přítele přišlo hodně přátel pozdravit. Věděli, že jsem po operaci, ale ještě většina z nich netušila, co mě ještě čeká a jaká je má diagnóza. V průběhu léčby jsem nalezla oporu samozřejmě v rodinných příslušnících, jak z mé, tak z přítelovy strany, ale i v přátelích, o kterých jsem si v první chvíli myslela, že si budou držet odstup, protože rakovina pro ně byla věcí neznámou a vzdálenou. 

Moje spolužačka z vysoké školy mi sháněla nemožné věci, na které jsem měla chuť - byly to především hrušky, které byly v obchodech v podstatě nesehnatelné, i hruškový džus byl v té době nedostatkovým zbožím. Byla u mě v podstatě po každé chemoterapii a držela mě nad vodou.

Se širším okolím jsem začala otevřeně mluvit o rakovině prsu asi až po několika letech od ukončení léčby. A nyní mi nedělá sebemenší problém otevřeně mluvit o všem, čím jsem si prošla a stále procházím. Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít." :)

Chtě nechtě to narušilo naši rodinnou pohodu na letním indiánském táboře s přáteli. V srpnu roku 2011 hustě pršelo, minimálně týden. Hladiny řek se zvedaly a indiáni, vyplavení ze svých malých stanů, seděli zablácení a vyuzení v teple bílého plátěného týpí. "Co budeš dělat, když to bude rakovina?" ptali se kamarádi. "Nevím... Co budu dělat? Buď se vyléčím, nebo umřu." Mezi mými přáteli seděla Zuzka, její maminka zemřela na rakovinu už před několika lety, a Alena. jejíž tatínek na rakovinu právě umíral. Odjeli jsme z uplakaného údolí raději o pár dnů dříve. Přátelé mě na cestu pro výsledky vyzbrojili slovy podpory. O měsíc později už mohli podporovat činy, při mé léčbě.

Cestou pro výsledky jsem si absolutně nepřipouštěla rakovinu prsu. Pokud to bude problém, říkala jsem si, bude to nezhoubné a budu muset na malou operaci. Nestihla jsem se ještě ani pohodlně usadit a hned na úvod mi lékařka sdělila, že má pro mě dvě zprávy, jednu špatnou a jednu dobrou. Tu špatnou jsem slyšet nechtěla. "Máte nádor, ale objevila jste ho včas." Lékařka se pokoušela nastínit další postup, mě to ale vůbec nezajímalo. Poznala to brzy, a proto mne raději odtáhla zpět na recepci, kde jsem si od recepční vzala lístek s termínem lékařského semináře, kde se mělo rozhodovat o postupu mé léčby. Odjela jsem domů. Cestou jsem si promýšlela, co vlastně doma řeknu. Pořád se mi zdálo, že se museli s rozborem vzorku na patologii splést, zaměnit zkumavky, špatně to vyhodnotit.

Doma na mě napjatě čekal manžel, děti i rodiče. Nevěděla jsem, zda se smát či plakat. Vystoupila jsem z auta a na tázavé pohledy všech přítomných jsem smutně a plačtivě odpověděla: "Budu se muset léčit." A tak jsem se léčila. Než však léčba začala, prožívala jsem si spolu s rodinou velké životní drama. Moje máma chtěla hned všechno řezat a oba společně s tátou cítili jistotu, že přežiju všechno. Manžel ustaraně chodil a kouřil jednu cigaretu za druhou. (Rakovina plic není nic, co by se ho mělo týkat!) Syn byl přítulnější a desetiměsíční dcerka byla "rozumná". Musela jsem přestat kojit ze dne na den a obešlo se to bez křiku.

O léčbě ani o nemoci jsem netušila nic, snad jen to, že se na ni umírá. Proto jsem se rychle začala zajímat, jak to se mnou bude. Chtěla jsem vědět své šance na přežití. Oslovila jsem známého lékaře, aby mi pomohl se vyznat ve všem, co mě čeká. Když jsem pak poslouchala jeho povídání, dávala se do mě zima, až jsem se celá třásla jako osika. Musel přese mne hodit deku i přesto, že bylo parné léto. Věci, které mi nastínil v reálných barvách, mě děsily. Byla jsem mu však vděčná, že vím, do čeho jdu. Rodině jsem pak o léčbě referovala méně barvitě. Nebylo třeba, aby věděli všechno. Na to VŠECHNO jsem si vzápětí našla psychologa.

Rozhodla jsem se, že před nikým nebudu skrývat, co se mnou je. Cítila jsem, že se nebudu chtít před světem uzavřít a že nechci nikoho uvádět do rozpaků tím, že bude zírat na moji holou hlavu a zbědovaný obličej a nebude vědět, co si s tím počít. Tuto otevřenost, myslím, všichni přivítali, jen jedna známá se mi začala vyhýbat. Dodnes nevím, co měla za problém, už se nevídáme. Ale stalo se mi i několik úsměvných historek. Třeba manžel  mojí kamarádky ji ke mně nechtěl pouštět se synem, aby prý rakovinu prsu ode mne nechytil. Anebo když poprvé osmdesátiletý soused uviděl moji holou hlavu. Můj nový look na něj tak mocně zapůsobil, že zapomněl, proč vlastně přišel, počal couvat a zastavil se až pádem do našeho záhonu.

Od každého kolem sebe jsem cítila podporu v různých formách. Dostávala jsem doplňky stravy, literaturu, maily s odkazy o způsobech léčby, přátelé telefonovali, jezdili na návštěvy. Kromě mých rodičů a manžela se o děti pravidelně jednou týdně starala kamarádka, vaření zase občas zastala tchyně.

Někdy to bylo úsměvné, jako třeba když mi začaly padat vlasy po chemoterapii. Vzala jsem strojek a podala ho synovi, ať mi vlasy zkrátí na dva tři centimetry, že si může zahrát na opravdického holiče. Nová role se mu líbila. Na krátké vlasy jsem se celkem těšila, nosívala jsem je na gymplu a navíc je léto, bude to příjemné. Po synovi musela hlavu upravit kamarádka. Doladila "zuby" a oholila krk. Když pak chtěla ještě doopravit poslední nerovnost, kterou v mém novém slušivém účesu objevila, zapomněla, že má strojek na nule, a místo aby doladila, co chtěla, vyjela mi v půlce hlavy bílou dálnici.

Lekla se velmi svého činu, pištěla a strašně se mi omlouvala. Ještě rychle poznamenala, že šátek beztak bude lepší, protože ty krátké vlasy mi stejně nesluší, tečka. No, řeknu vám, že jsem nebyla vůbec nadšená její zbrklostí. S odstupem času jsme se historce s účesem ale řehtali všichni. A stejně, účes by mi nevydržel ani tři dny. Stačilo pár otření o polštář a šla jsem raději dohola dříve, než abych ještě týden všude nacházela chomáče krátkých vlasů.

Přestože všichni z rodiny pomáhali jak mohli, neobešlo se to bez slz, křiku a bolesti. Bolest, která mě sužovala po celou dobu léčby, silně působila na moji psychiku. I když je člověk svojí povahou trpělivý, bolest nahlodává nervy a časem chtě nechtě může po chemoterapiích sklouznout ke špatné náladě, mručení a občasnému skepticismu. Mně například po půl roce náročné léčby nepochopitelně štvali všichni ti hodní lidé, kteří se mi courali po kuchyni, vařili, uklízeli, prali a vychovávali za mě děti, zatímco já jsem byla připoutaná na lůžko a neschopná jakéhokoliv činu. Slzy a křik mi pomáhaly, rodina mě chápala. Byly to slzy bezmoci. Uvědomila jsem si ještě zřetelněji, že mám neskutečně trpělivé a obětavé rodiče, silného věrného muže a milující děti.

Léčbou však nic nekončí. Je třeba postupně odstraňovat následky léčby, psychické i fyzické. Změnit to, co bylo příčinou onemocnění.  Někdo už tu příčinu zná, někdo ji musí teprve nalézt. Ale jak? Na to je každý tak trochu sám. 

Ordinace onkologů a denní stacionář je na Poliklinice ve druhém patře budovy B. V přízemí budovy jsem si vždy v den chemoterapie nechala nabrat krev, a pak jsem stoupala do druhého patra pěšky. S každou chemoterapií se mi ale do schodů šplhalo hůř a hůř, síly ubývaly. Po čtvrté dávce cytostatik už jsem musela používat výtah s důchodci. Měla jsem pocit, že když ho nepoužiju, dostanu infarkt v prvním patře, nebo mi odejdou stehenní svaly ve druhém. Na recepci onkologie se stávala fronta už od sedmi ráno, aby se člověk dostal do ordinace na konzultaci k onkologovi co nejdříve. Všichni chtěli být první nebo alespoň třetí. Dvoumístné pořadové číslo slibovalo celodenní maratón společně s těmi, kteří si přispali, nebo kteří mají tu smůlu a dojíždějí. Výhodu mají maminky, kterým je udělena výsada přednosti v jízdě.

V čekárně před ordinací si člověk vyslechne spoustu příběhů. I ty, které vůbec slyšet nechce. Někteří pacienti si potřebují s druhými povídat, jiným stačí jen poslouchat. Někdo ví o své nemoci více než jeho vlastní onkolog, někdo nechce vědět vůbec nic, všichni chtějí přežít léčbu. Nejhorší na čekárnách je, že tam člověk nepotká nikoho vyléčeného. Příběh o znovunalezeném zdraví by si v čekárně vyslechl každý rád. V některých nemocnicích běží v televizi reklamní vysílání. Na onkologii by měli v televizi pouštět příběhy lidí, kteří přežili léčbu, klidně ve smyčce, stále dokola.

Rakovina není chřipka, onkolog musí každého pacienta dobře vyšetřit a pokud tělo ten den zvládne přijmout další dávku, nechá namíchat cytostatika. Vyšetření netrvá deset minut. Moje onkoložka, doc. Petra Tesařová, je špička ve svém oboru, k tomu ještě citlivý člověk a obratný psycholog. Zvládala vždy nápory pacientů s grácií. Nikdy jsem ji neviděla se na někoho utrhnout. Vždy se mě zeptala, jak se mám, jak se cítím. Při tom datlovala do počítače zprávy a příkazy pro přípravu mé dávky cytostatik. Kdyby ubylo administrativy, jistě by se mi dívala do očí.

Během přípravy mého "koktejlu" jsem se chodívala najíst. Na kapačky není radno mít prázdný žaludek. Do bufetu v budově Polikliniky jsem to riskla jen jednou. Jakékoliv chyby při léčbě totiž uděláte jen jednou. Každá stravovací chyba, nebo přílišná fyzická zátěž si pak vybírá svoji daň v podobě různých forem bolesti. Při první návštěvě ordinace a stacionáře jsem byla jak Alenka v říši divů, vystresovaná, neznalá prostředí, kompletně zmatená. Návod, jak to chodí v KOCu neexistuje, rozkoukej se sama. Běžte na recepci, odneste kartu do ordinace, vemte si kartu do stacionáře, nechte si udělat markery, premedikaci užívejte den před a dva dny po chemo, jste-li bez žil, požádejte o port, scintigrafii skeletu dělají v budově vedle, kapat dnes budem čtyři hodiny...

Dodnes si pamatuji přísnou paní na informacích, která se na mě utrhla, že nevím, na který z pěti RTG v budově jdu. Se štosem dvaceti papírů v roztřesených rukou a perspektivou holé hlavy a bledých tváří se člověk při nejlepším necítí příliš jistě. Vyplatí se upřímnost: "Paní, jste na mně moc přísná! Jsem tu poprvé, mám rakovinu a nevím přesně, které RTG hledám". Co myslíte, byla paní na informacích po tom, co jsem jí řekla, ještě tak přísná a neochotná?

Sestřičky na stacionáři jsou do jedné skvělé. Každá je osobnost. Bavilo mě pozorovat je při práci. U onkologického pacienta žíly aby pohledal. Časem jsem vypozorovala, že i když jsou profesionálky, není jim vůbec příjemné, když musí napichovat pacienta několikrát. Trpí pak možná více než samotný pacient. Když taková situace nastane, mají sestry svá pravidla. Dvakrát a dost. Pokud se nepodaří napíchnout žílu napodruhé, volají zkušenější kolegyni: "Zavolejte Brožíka!" ozývá se pak přes celý stacionář. Brožík je sestřička Brožíková, která roky pracovala u "rychlé", ta musí napíchnout jakoukoliv žílu i poslepu. Když ani té se nepodaří napodruhé úspěšně zavést kanylu, přijde na řadu růžové zaškrcovadlo. To na Karlově náměstí zachrání situaci, bez něj by se nedařilo. Růžové zaškrcovadlo na mně použily sestřičky koncem léčby několikrát. Tahaly ho hned jak mě viděly přicházet, byla jsem postrachem stacionáře 1 i 2. Víte, že žíly jsou na akci lépe připravené, když hodně od rána pijete?

Sestřičky ve stacionáři umí pacienty mile povzbudit. Někdy ale potřebují povzbuzení ony samy. Poznáte to! Když je jindy usměvavá Jana zamyšlená a má kruhy pod očima, je řada na vás. Stačí jen nebýt morous, když se nepovede píchnout bezbolestně, nebo když se k vám rychle nehrne, i když už máte dokapáno a chcete rychle vypadnout. Snažila jsem se vždy i přes vlastní fyzické obtíže, abych nebyla nerudná, jako jsem to viděla u spousty pacientů.

Do KOC VFN Praha jsem se vrátila rok po léčbě společně s kamerou. Proč? Během vlastní komplexní léčby nádoru prsu jsem narážela na velké množství maličkostí, které mi komplikovaly život, ubíraly mi čas a energii. Chtěla jsem pacientkám, které uslyší stejnou diagnózu, ulehčit začátek. Motivace natočit cestu pacientky s rakovinou prsu po komplexním onkologickém centru tedy vzešla z mé vlastní zkušenosti začátečnického klopýtání.

...a tak to začalo. Koloběh nejistoty, strachu, bolesti a obav, které nedávaly mým nejbližším spát. Nejpřekvapivěji zareagovala máma. Pevným hlasem mi sdělila, že se nic neděje.  Okamžitě sedly i se sestrou na vlak a v den mé první chemoterapie byly u toho. Rodina mne opravdu dokázala podržet. Když mi bylo fyzicky nejhůř, byly pro mne nejcennější ty úžasné kuřecí vývary, kysané zelíčko snad na patnáct způsobů, vitamínové bomby z pomerančů, červené řepy, citronu, zázvoru a  tak dále.

Hned poté, co odjely zpátky na Slovensko, se střídaly máma i sestra každé ráno na Skypu a hodiny a hodiny  si se mnou povídaly. Mé záchvaty pláče a nejistoty  slábly a já začala věřit, že to zvládnu. I manžel  průběh léčby zvládal skvěle, byl  mi oporou s velkým O. Změna přišla poté, co mi přestala chodit nemocenská, avšak invalidní důchod ještě nebyl. Několikrát se nechal slyšet, že on to přece celé platit nebude. Nebylo to lehké, ale i tuto situaci jsme překonali.

Ze všech mých blízkých nejvíce trpěla dcera. Obavy o to, že by máma mohla umřít, jí daly zabrat. Překonala to a dnes je právě ona mojí největší oporou a hnacím motorem, který mi pomáhá bojovat dál.

Ztráta vlasů mi vlastně tak trochu „pomohla". Již dva roky před léčbou jsem trpěla čítankovou ukázkou takzvaných přechodových návalů, takže jsem se potila a potila. Zvolila jsem šátky místo paruky a udělala jsem dobře.  Jednak jsem pochopila, že mi v podstatě sluší, a mimo to jsem jich nakoupila několik, takže celkem ladily s mým oblečením.

Při čekání na chemoterapie jsem se je nebála sundat. Nevyhnula jsem se reakcím okolí. Já se však nestyděla - a taky proč? Dnes nosím vlasy pořád na ježka. Mnohem lépe se tak při neustávajících problémech s termoregulací mého těla ošetřuji.

Mé okolí samozřejmě změnu zaregistrovalo. Při procházkách po sídlišti s fotoaparátem na krku nešlo nevidět ty šátky, které jsem s oblibou nosila. Tak to vlastně všichni na sídlišti pochopili a neptali se. Pokud přece jen na konverzaci došlo, otevřeně jsem o všem mluvila. Vyplatilo se. Povedlo se mi uvést na pravou míru fámy o mém umírání.

Největší zlom k lepšímu nastal, když se nás pár spolu-pacientek dalo dohromady a společně jsme čekávaly na výsledky krve v nemocniční cukrárně. Bylo to úžasné souznění ženského štěbetání, které v ten moment bylo pro nás pohlazením na duši. Kolem 11. hodiny jsme se odebraly zpět do čekárny a po kontrole lékařky jsme opět spolu čekaly na naši týdenní dávku chemoterapie.

Díky tomu jsem poznala Janu a Halinu, dvě pro mne velmi důležité osůbky. Jana bydlí o pár vchodů dál v naší ulici (mimochodem, do té doby jsme se neznaly). Halina, která je stejně políbená múzou jako já, je jen o pár let mladší. Obě jsou pro mne kamarádkou s velkým K. Vím, že jim můžu zavolat i ve tři ráno o pomoc. Děkuji životu za to, že jsou. 

Hned v první větě mi doktor s asistentkou oznámili, že výsledky jsou bohužel pozitivní. Až nepříjemně upřeně se na mě zadívali a mlčky čekali, jaká bude moje reakce. Musím říct, že vypadali víc vyděšeně než já. Zajímalo mě v tu chvíli jediné - jaký teď bude postup, co bude dál, a hlavně jsem si přála vypadnout. Myslím si, že mohli říct, že se tam sice něco našlo, ale že jsou v dnešní době už kvalitní metody léčby a že to zvládneme. Čekala bych trochu více pozitivnějšího jednání a ne lítostivé zírání na moji reakci v očekávání toho, že se tam z toho složím. Možná mají důvod takhle verdikt oznamovat, možná se setkávají s lidmi, kteří se tam hroutí, a proto už preventivně přistupují k pacientovi lítostivě. Ano, je to strašné - v 25 letech řešit rakovinu prsu. Bylo mi zle tenkrát a zle mi je i teď, po roce a půl léčby, kdy prožívám jedno z nejhorších období v životě. Ale i přesto si člověk musí uvědomit, že tu jsou bohužel pořád mnohem horší nemoci, než je rakovina prsu, a že vlastně můžu být ráda, že se to nerozlezlo dál do těla, a budu brzy zase úplně zdravá. Je smutné se takto uklidňovat, ale je to tak.

Po verdiktu jsem se vracela zpátky do práce a kolegyně už díky SMS věděly, že mi něco našli. Se slzami na krajíčku a se slovy „to je v prdeli" mě začaly objímat, mně se však chtělo hrozně smát. Nevím proč. Prostě jsem jen s úsměvem kroutila hlavou a krčila rameny, že to je prostě život. Poté jsem zavolala pár nejlepším přítelkyním a ještě teď si živě vybavuji rozhovor s  Elkou, mojí budoucí švagrovou, se kterou jsme se totálně řehtaly tomu, že to není nádor; jen zapomenutá lentilka z McFlurry z McDonalda, že jsem jich jen moc "přejezená", a že už se nemá kam vstřebávat :) A tohle byl asi přístup, který jsem v tu chvíli potřebovala slyšet. Myslím si, že mi to všechno začalo docházet až ten večer doma, který jsem probrečela.

Myslím si, že reakci lidí na moje onemocnění mohu shrnout do jednoho pytle - když viděli, že já jsem v pohodě, beru to tak, jak to prostě je, a věřím, že to dobře dopadne, tak byli taky v pohodě. Na otázku, jak mi je, jak to beru (i když jsem ji k smrti nesnášela), jsem se snažila tvářit vyrovnaně a odpovídala jsem většinou něco jako: "Je to v háji, ale z mostu kvůli tomu skákat nebudu". Snažila jsem se tímto držet psychiku celý rok. Bylo to takto snazší třeba i kvůli rodičům. Hodně by mi ubližovalo vidět, že se kvůli mě někdo trápí. Raději jsem dělala, že jsem v pohodě a všichni pak byli v pohodě. A u rodičů to platilo dvojnásobně. Bylo prostě fajn vidět, že mě chvíli nikdo "neřeší".

No... rodiče mi teda dali trochu zabrat. Ta přehnaná péče! Mám ty nejúžasnější rodiče na světě, spousta lidí by za ně dala, nevím co, a já jsem za ně moc vděčná. Byly ale večery, kdy chtěl mít člověk klid, byl unavený a večer po práci chtěl být jen sám se sebou, neslyšet otázky, jak mi je, jak se cítím, co tamto a ono, nechtěl zvedat telefony, prostě nechtěl s nikým mluvit. Hrozně mě to vysilovalo. Stačilo, že mě řešili doktoři, nechtěla jsem to slyšet i doma nebo od přátel. Byly dny (a pořád jsou), kdy jsem z toho šílela. Především táta neslyšel moje prosby, ať mě tolik "neřeší", že jsem a budu v pohodě. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale potřebovala jsem trochu dýchat a provětrat vzduch mezi námi všemi.

Podmínky byly ztížené ještě neočekávanou situací partnera, který šel na čas bydlet k nám. Už skoro rok spolu válčíme v mini pokojíčku, kdy je nás doma často šest + babi s dědou v horním patře + pes + chameleon, a z toho už mi jde hlava kolem. Dřív jsem tyhle rodinné chvilky, kdy jsem byli všichni pohromadě, milovala, teď ale na to nemám sílu a strašně mě to unavuje.  Prostě jen potřebuji trochu času a prostoru pro sebe. Proto jsem šťastná, že se zanedlouho s partnerem stěhujeme do svého. Myslím, že to prospěje nám všem. Přece jen to pro všechny doma byl náročný rok.

Co se týče mého vzdálenějšího okolí, tak jsem byla radši, když to věděli všichni a hned, a to se vším všudy. Ty situace, kdy mě někdo viděl bez vlasů a bál se zeptat, co se mi stalo a vůbec nevěděl, jak se má přede mnou chovat, mi přišly mnohem trapnější, než si například dělat srandu z mé hlavy, že se zbytky krátkých vlasů hlava vypadá jak globus apod. :)

O nemoci jsem řekla pár nejlepším přátelům a požádala je, ať to otevřeně řeknou, komu chtějí, protože to tak bude pro mě lepší. Paruky jsem moc nenosila, děsně škrabaly, tak jsem využila letního období a "užívala" si horké léto bez vlasů. Bavila jsem se tím, jak lidi koukají a přemýšlí, co se mi to asi stalo :) Kamarád ze sousedství mě poprvé bez vlasů viděl, když jsem šla z tenisového zápasu a smál se mi. Myslel si, že jsem snad prohrála zápas o vlasy nebo nějakou sázku, když jsem se nechala dobrovolně ostříhat :) Ani ve snu ho nenapadlo, že to dobrovolně nebylo.

Je moc důležité myslet pozitivně a brát věci s nadhledem. S odstupem času ale musím říct, že tohle hrdinství byla tak trochu chyba. Není vůbec na škodu si trochu postěžovat, zakňourat a na rovinu říct, jak špatně se člověk zrovna cítí. Teď, po roce a půl léčby, kdy cítím, jak je to celý už moc dlouhý, jak jsem unavená a že chci už fungovat normálně, mě najednou nikdo nebere vážně. Když si postěžuji, že už toho mám plné zuby, že se už těším na konec, tak nad tím většina lidí mávne rukou s tím, že mne to přece nemůže rozhodit (když už to mám za pár) a že to přece už vydržím (když jsem to vydržela doteď). Nechci litování, jen trochu pochopení, že i mně - té hrdince - může být někdy i trochu zle."

Moje děti jsou ve věku, kdy to ještě tolik nevnímaly - Valentýnka (té je nyní půl roku), tak ta je naprosto spokojené miminko, ale Viktorka (3 roky) mě občas viděla plakat a byla z toho smutná. Musela jsem se kvůli ní často přemáhat a usmívat se, i když to zrovna bylo moc těžké. To ale byly hlavně začátky, pak se vše zlomilo a já začala věřit tomu, že se na 100 % uzdravím a budu tady pro své děti i muže žít ještě dlouho.

Moc těžké to celé bylo i pro moji maminku, nemohla v noci spát a kladla si otázku: "Proč?" Ale poprala se se vším také statečně, moc mi pomáhala s péčí o děti a kupovala mi různé podpůrné produkty, abych vše lépe zvládla. Pomáhala nám také moje babička, je to ještě čiperka, takže také často pohlídala děti nebo uvařila jídlo, když jsem byla unavená po chemoterapiích.

Kamarádi se zachovali různě. Někteří, které jsem brala jen jako známé, mi moc pomohli, psali pozitivní zprávy a někteří dokonce přišli na návštěvu a přinesli dárky pro mě nebo pro děti. Pak se ale našli i tací, od kterých jsem čekala nějakou psychickou podporu. A ti najednou začali dělat, jako bych neexistovala... Asi měli strach že je rakovina nakažlivá...

Sousedé v našem paneláku koukali vždy vyděšeně, když mě viděli bez vlasů. Ale bylo mi to jedno. Setkala jsem se s různými předsudky - například, že jsem si rakovinu přivodila tím, že jsem se jí určitě podvědomě bála. Dále potom, že je lepší odmítnout chemoterapii a radši pít sodu s javorovým sirupem apod. Rady mi chodily opravdu různé. Ale zajímalo by mě, jestli by ti, co to radili, kdyby byli v mé kůži, odmítli chemoterapie a léčili si těmi svými způsoby :D 

Mluvit o rakovině prsu pro mě nebylo a stále není těžké, naopak si myslím, že je velmi důležité o všem otevřeně mluvit. Jednak se tím člověku uleví a pak také tím vlastně chrání další ženy, které si třeba na základě našeho příběhu začnou pravidelně provádět samovyšetření prsu. Protože, co se týče prognózy do budoucna, tak čas zde hraje hlavní roli. 

Momentálně jsem po mastektomii pravého prsu ve FN Lochotín v Plzni, tak píši jen z mobilu. Budu proto stručnější... Je mi 25 let a před pěti týdny jsem si nahmatala bulku. Byla jsem zrovna ve 36. týdnů těhotenství. Po biopsii se zjistilo, že jde o nádor...

Poprvé jsem do KOC v Plzni zamířila v září 2014, když mi byla rakovina prsu diagnostikována, domluvit se na další postup. Měla jsem domluvenou konzultaci u pana doktora Svobody, byl velmi milý a nabil mě pozitivním myšlením, že vše dobře dopadne.

Domluvili jsme se, že první bude následovat v mém případě vyvolání porodu, následně operace a pak teprve onkologická léčba. Prso šlo pryč celé, protože nádor byl veliký 3x4 centimetry.

II.

Moje další návštěva následovala až koncem října, přibližně tři týdny po operaci. To už jsem šla dle standardního postupu do vstupních ambulancí k MUDr. Vaidišové. Ta mě vyšetřila, sdělila výsledky histologie a objednala na další týden do jiné ambulance, kam budu teď chodit vždy před chemoterapií k MUDr. Votavové. Ještě jsem byla poslána na odběr krve a na vyšetření ECHO srdce, které jsem musela absolvovat ve FN Bory.

Paní doktorka Vaidišová byla na můj vkus hodně strohá, málo empatická, ale svým způsobem se jí nedivím. Pracovat denně s onkologickými pacienty musí být vyčerpávající...  Další týden v pondělí už jsem potom tedy šla do ambulance k MUDr. Votavové a ta byla velmi příjemná, podrobně mi vysvětlila, jak bude chemoterapie probíhat a co všechno mě může potkat.

V ordinaci jsem strávila třičtvrtě hodiny, odešla jsem s recepty na léky na nevolnost a alergii a na druhý den jsem do téhle depresivní budovy šla znovu, tentokrát už přímo na chemoterapii. Ta probíhá v denním stacionáři, sestřičky jsou zde hodné, pozorné, i si chvilku s pacientem popovídají... Strávila jsem zde čtyři hodiny, než mi byly podány všechny předepsané chemoterapie, a pak jsem jela domů a skoro celý týden prospala... 

Jinak prostředí budovy je moderní, v čekárně i na denním stacionáři jsou velké TV obrazovky, všude spousty časopisů a různých propagačních materiálů. Vše je různě barevné, aby to působilo vesele. I tak ale pokaždé, když do téhle budovy vstoupím, tak je mi "nevolno" a smutno...

Nastal den D. Jela jsem do nemocnice s tlukoucím srdcem a velkými obavami. Co když se stane nejhorší? Důkladně poučena mojí lékařkou, ale neznalá zkušenosti, jsem čekala drastickou bolest.  Sedla jsem si do křesla, sestřička zavedla infuzi do žíly a bylo to. Co teď? Přiznám se, vše proběhlo tak nějak normálně. Žádná bolest, žádné emoce, jen pohled na spolu-pacienty mi vháněl takový zvláštní tok pocitů do těla. Lítost, soucit a samozřejmě šok. Tohle čeká i na mne? Po dvou hodinách jsem po svých odešla na toaletu a pomalu odcházela domů. Motala se mi hlava, ale dalo se to ustát. V čekárně jsem spatřila dceru a sestru a hodně se mi ulevilo.

Ty další chemoterapie byly už celkem O.K.,  až na to, že jednu z druhé sady mé tělo ne a ne přijmout. To jsem měla pocit, že se udusím a mé tělo spálí "láva". Lékaři i sestry velmi pohotově zareagovali a tragédie se nekonala. Horší to bylo doma. Dostavily se následky, přesně popsané mojí lékařkou. Tělo se seznámilo se záchvaty zimnice a návaly horka, hlava bolela až k prasknutí, žaludek plaval na vodě a tak dále, a tak dále.

To moji maličkost ještě nerozhodilo. Nejhorší mělo teprve přijít. Nemohla jsem usnout a to trvalo až do rána. Nervozita, tlak v hlavě, bolest očí... a to se opakovalo pořád. Každé pondělí. Samozřejmě psychika dostávala zabrat.... Pak v průběhu týdne komplikace už ustupovaly. Díky mé rodině jsem to asi tak po páté chemoterapii začala lépe snášet. Věděla jsem, co mě čeká a také jsem měla připravenou celkem zajímavou četbu a hudbu k poslechu, takže to tolik "nebolelo". Moc jsem toužila po tom, abych  ty chemoterapie měla za sebou. Ještě jich zbývalo jedenáct."

Tolik úryvek z mého deníku. Dnes již vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mne i v těch dobách nejtěžších podrželi. Pocházím se středního Slovenska, malé vesničky, kde dávají lišky i dnes dobrou noc. Před třiceti lety jsem zakotvila v Olomouci. Dnes děkuji osudu, že tomu tak bylo. Prošla jsem léčbou a jsem dodnes pod dohledem Onkologického oddělení  Fakultní nemocnice v Olomouci, a to mi dává jistotu.

Moje ošetřující lékařka, MUDr. Eva Krejčí, se se mnou ze začátku vůbec nemazlila. Všechny informace jsem dostala nadávkované přesně tak, jak to mělo být. Připravila mne i na to nejhorší. Dnes jsem za to ráda. Je to velmi  vnímavá a zkušená lékařka a vynikající profesionálka. Dokázala i mně, že nám ženám opravdu dobře rozumí.

Mými anděly strážnými byly i sestřičky na ambulancích a na chemoterapiích. Po určité době jsem si tam začala připadat jako doma. Měla jsem k nim důvěru, a to mi hodně pomohlo. Rozhodně nesmím zapomenout na MUDr. Noru Zlámalovou, která mne operovala.  Celý průběh operace byla v její režii, stejně jako následná péče, z mého pohledu vše hodnotím jak velkou zkoušku zvládnutou na jedničku. Paní doktorka Dana Houserková, která je dodnes moji rodinnou „mamografkou" a MUDr. Karel  Ćwiertka rozhodně na seznamu chybět nebudou.  Ještě jednou všem děkuji.

Co se týče ozařování, bylo jich celkem 35, nebylo to rozhodně jednoduché. Díky důkladné péči o prso (neustále jsem si ho natírala a dělala přesně to,co mi na radio-oddělení doporučili) vše proběhlo bez problémů. Chtěla jsem to moc zvládnout a povedlo se. To už jsem začala chápat, že vše hodně záleží i na tom, jak pacient spolupracuje. No a já se snažila. No jejééééj. Pořád jsem se ptala, projevila se má deformace z povolání. Díky tomu se mi ovšem podařilo najít spoustu odpovědí na mé otázky, a tak se má dušička pomalu začala uklidňovat. Dnes úplně chápu pro mne důležitou větu: Dobře a dostatečně informovaný pacient je na půl cestě k uzdravení.

Co bylo pro mne v té době nejhorší?

Naučit se nepodlehnout tomu, co jsem kolem sebe v čekárně viděla. Při čekání na chemoterapie nebo na ozařování jsem potkávala spolu pacienty i spolu pacientky v různých stadiích nemoci. Byl to často velmi smutný pohled. Nemoc se jim zažrala hluboko do těla a pro mne nebylo lehké naučit se to akceptovat a nevztahovat to jejich trápení na sebe.

Závěrem bych chtěla říci: Dnes jedu dál, nejsem ještě pořád ve formě, ale není mi již dvacet let. Hodně jsem zvolnila, naučila jsem se konečně mít ráda a vím, že cokoliv by se stalo, už nebudu mít strach. Dnes vím, do čeho jdu a o čem to je, a tak přeji hodně štěstí spolu pacientkám a hodně síly a pevné vůle na cestě k uzdravení. 

Holky, to zvládnete, jen musíte chtít bojovat. :)

Vaše Oli z Olomouce

Jsem "Husákovo" dítě a hned, jak se otevřely hranice, jsem odjela za ně. Nejprve jako au-pair do Anglie a pak jsem cestovala po Zélandu. Nakonec jsem si našla zaměstnání v Čechách, kde jsem poznala i svého přítele. Psal se rok 2006, bylo mi třicet a začala jsem myslet na rodinu.

V listopadu 2008 se nám narodila Vendulka a v březnu 2012 přišel na svět Vojtík. Okolo třetího měsíce mi Vojta nechtěl pít z levého prsu, i když mléka jsem měla dost. Paní doktorka mi řekla, že se to poddá, ale nic nezabralo, tak jsem ho alespoň na noc dokrmovala Sunarem.

Zhruba po měsíci jsem musela jít ke své obvodní lékařce kvůli bolesti levého prsu. Dala mi prášky a poté i injekce na zánět, který tam ve skutečnosti nebyl. Přibližně měsíc poté se přidaly hrozné bolesti zad, a tak jsem začala chodit k dalšímu lékaři. Lámal mi záda všemožnými způsoby, ale pomohlo to vždy jen na chvíli.

Při třetí návštěvě už to lékaři bylo divné, a tak mě poslal do nemocnice na celkové vyšetření. A 16. 10. 2012 mi byla určena diagnóza karcinom prsu s metastázemi v játrech a na skeletu v oblasti páteře, levé ruky a pánve. Každé 3 týdny chodím na chemoterapie a léčím se za pomoci lékařky MUDr. Kolářové a Multicsanu v Pardubicích.

Bohužel, za celé 2 roky mi nenarostly vlasy, obočí ani řasy, ale stále jsem tu. I když bydlet s touto diagnózou v malé vesnici je někdy hodně těžké. Lidé jsou všelijací a já poznávala krutost i od těch, od kterých bych to nikdy nečekala.

Ale přesto se snažím dělat vše tak jako před diagnózou. Starám se děti, hraji si s nimi, chodím s nimi na cvičení, jezdíme na dovolené a jsme šťastní. Zatím. Třeba jednou poznám zázrak a budu zdravá.