I hrdince může být někdy trochu zle...

Co na srdci, to na jazyku. Respektive na klávesnici. Přesně tak by se daly popsat velmi otevřené blogy Petry J. Tato houževnatá, mladá Brňačka vás nenechá na pochybách, že nadhled a sebeironický humor může být cestou, jak se popasovat s rakovinou prsu. Jak Petra s odstupem času vzpomíná na den, kdy se dozvěděla svou diagnózu? A proč po chemoterapii nenosila paruky?

"Když jsme s mámou šly ten den pro výsledky z biopsie, poslali mě nejprve na ultrazvuk jater, břicha a tak dále. Seděly jsme s mámou vedle sebe v čekárně a oběma nám začalo docházet, že mi tam vážně asi museli něco najít a ultrazvukem zkoumají, jestli to nemám rozlezlé i dál do těla. Nevím, jak jsme v tu chvíli dokázaly zachovat chladnou hlavu a na rovinu si říct, že to je prostě život a že i tohle spolu zvládneme.  Možná jsem se bála, že se máma rozbrečí a její pláč rozbrečí i mě. Možná jsem potřebovala sama sebe uklidnit tím, že to zvládnu. Do ordinace jsem tedy vcházely s tušením, že mi nádor v prsu potvrdí.

Hned v první větě mi doktor s asistentkou oznámili, že výsledky jsou bohužel pozitivní. Až nepříjemně upřeně se na mě zadívali a mlčky čekali, jaká bude moje reakce. Musím říct, že vypadali víc vyděšeně než já. Zajímalo mě v tu chvíli jediné - jaký teď bude postup, co bude dál, a hlavně jsem si přála vypadnout. Myslím si, že mohli říct, že se tam sice něco našlo, ale že jsou v dnešní době už kvalitní metody léčby a že to zvládneme. Čekala bych trochu více pozitivnějšího jednání a ne lítostivé zírání na moji reakci v očekávání toho, že se tam z toho složím. Možná mají důvod takhle verdikt oznamovat, možná se setkávají s lidmi, kteří se tam hroutí, a proto už preventivně přistupují k pacientovi lítostivě. Ano, je to strašné - v 25 letech řešit rakovinu prsu. Bylo mi zle tenkrát a zle mi je i teď, po roce a půl léčby, kdy prožívám jedno z nejhorších období v životě. Ale i přesto si člověk musí uvědomit, že tu jsou bohužel pořád mnohem horší nemoci, než je rakovina prsu, a že vlastně můžu být ráda, že se to nerozlezlo dál do těla, a budu brzy zase úplně zdravá. Je smutné se takto uklidňovat, ale je to tak.

Po verdiktu jsem se vracela zpátky do práce a kolegyně už díky SMS věděly, že mi něco našli. Se slzami na krajíčku a se slovy „to je v prdeli" mě začaly objímat, mně se však chtělo hrozně smát. Nevím proč. Prostě jsem jen s úsměvem kroutila hlavou a krčila rameny, že to je prostě život. Poté jsem zavolala pár nejlepším přítelkyním a ještě teď si živě vybavuji rozhovor s  Elkou, mojí budoucí švagrovou, se kterou jsme se totálně řehtaly tomu, že to není nádor; jen zapomenutá lentilka z McFlurry z McDonalda, že jsem jich jen moc "přejezená", a že už se nemá kam vstřebávat :) A tohle byl asi přístup, který jsem v tu chvíli potřebovala slyšet. Myslím si, že mi to všechno začalo docházet až ten večer doma, který jsem probrečela.

Myslím si, že reakci lidí na moje onemocnění mohu shrnout do jednoho pytle - když viděli, že já jsem v pohodě, beru to tak, jak to prostě je, a věřím, že to dobře dopadne, tak byli taky v pohodě. Na otázku, jak mi je, jak to beru (i když jsem ji k smrti nesnášela), jsem se snažila tvářit vyrovnaně a odpovídala jsem většinou něco jako: "Je to v háji, ale z mostu kvůli tomu skákat nebudu". Snažila jsem se tímto držet psychiku celý rok. Bylo to takto snazší třeba i kvůli rodičům. Hodně by mi ubližovalo vidět, že se kvůli mě někdo trápí. Raději jsem dělala, že jsem v pohodě a všichni pak byli v pohodě. A u rodičů to platilo dvojnásobně. Bylo prostě fajn vidět, že mě chvíli nikdo "neřeší".

No... rodiče mi teda dali trochu zabrat. Ta přehnaná péče! Mám ty nejúžasnější rodiče na světě, spousta lidí by za ně dala, nevím co, a já jsem za ně moc vděčná. Byly ale večery, kdy chtěl mít člověk klid, byl unavený a večer po práci chtěl být jen sám se sebou, neslyšet otázky, jak mi je, jak se cítím, co tamto a ono, nechtěl zvedat telefony, prostě nechtěl s nikým mluvit. Hrozně mě to vysilovalo. Stačilo, že mě řešili doktoři, nechtěla jsem to slyšet i doma nebo od přátel. Byly dny (a pořád jsou), kdy jsem z toho šílela. Především táta neslyšel moje prosby, ať mě tolik "neřeší", že jsem a budu v pohodě. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale potřebovala jsem trochu dýchat a provětrat vzduch mezi námi všemi.

Podmínky byly ztížené ještě neočekávanou situací partnera, který šel na čas bydlet k nám. Už skoro rok spolu válčíme v mini pokojíčku, kdy je nás doma často šest + babi s dědou v horním patře + pes + chameleon, a z toho už mi jde hlava kolem. Dřív jsem tyhle rodinné chvilky, kdy jsem byli všichni pohromadě, milovala, teď ale na to nemám sílu a strašně mě to unavuje.  Prostě jen potřebuji trochu času a prostoru pro sebe. Proto jsem šťastná, že se zanedlouho s partnerem stěhujeme do svého. Myslím, že to prospěje nám všem. Přece jen to pro všechny doma byl náročný rok.

Co se týče mého vzdálenějšího okolí, tak jsem byla radši, když to věděli všichni a hned, a to se vším všudy. Ty situace, kdy mě někdo viděl bez vlasů a bál se zeptat, co se mi stalo a vůbec nevěděl, jak se má přede mnou chovat, mi přišly mnohem trapnější, než si například dělat srandu z mé hlavy, že se zbytky krátkých vlasů hlava vypadá jak globus apod. :)

O nemoci jsem řekla pár nejlepším přátelům a požádala je, ať to otevřeně řeknou, komu chtějí, protože to tak bude pro mě lepší. Paruky jsem moc nenosila, děsně škrabaly, tak jsem využila letního období a "užívala" si horké léto bez vlasů. Bavila jsem se tím, jak lidi koukají a přemýšlí, co se mi to asi stalo :) Kamarád ze sousedství mě poprvé bez vlasů viděl, když jsem šla z tenisového zápasu a smál se mi. Myslel si, že jsem snad prohrála zápas o vlasy nebo nějakou sázku, když jsem se nechala dobrovolně ostříhat :) Ani ve snu ho nenapadlo, že to dobrovolně nebylo.

Je moc důležité myslet pozitivně a brát věci s nadhledem. S odstupem času ale musím říct, že tohle hrdinství byla tak trochu chyba. Není vůbec na škodu si trochu postěžovat, zakňourat a na rovinu říct, jak špatně se člověk zrovna cítí. Teď, po roce a půl léčby, kdy cítím, jak je to celý už moc dlouhý, jak jsem unavená a že chci už fungovat normálně, mě najednou nikdo nebere vážně. Když si postěžuji, že už toho mám plné zuby, že se už těším na konec, tak nad tím většina lidí mávne rukou s tím, že mne to přece nemůže rozhodit (když už to mám za pár) a že to přece už vydržím (když jsem to vydržela doteď). Nechci litování, jen trochu pochopení, že i mně - té hrdince - může být někdy i trochu zle."

Publikováno 9. 4. 2015

Všechny příběhy

Přidat komentář

Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)

Všechny položky jsou povinné.