První lékař mě odbyl, druhý odhalil rakovinu prsu
Anna č. (55 let) v prodělala rakovinu prsu před pěti lety, kdy z domovské České Lípy dojížděla do Krajské nemocnice Liberec. Ve svém prvním blogu pro Šťastnou třináctku se vrací na samotný počátek svého onemocnění, kdy i samotnému diagnostikování rakoviny prsu předcházela řada peripetií...
"Jeden a půl roku jsem měla velké bolesti ruky. Lékaři zde v České Lípě už si se mnou nevěděli rady. Po této době se mi v podpaží navíc zduřila celoživotní piha, ze které mi vytékal hnis. Navštívila jsem proto ihned lékaře, který však od dveří konstatoval, že to nic není. Dokonce mi napsal, že jde o nezhoubný novotvar a řekl mi, že na vyříznutí pihy mám přijít až na podzim.
O to víc jsem byla udivena, když jsem si za 14 dní sama nahmatala bulku v prsu a několik uzlin v podpaží. Okamžitě jsem se vydala na mamo a poprosila jsem je o vyšetření. Po ultrazvuku mi sdělili, že se jim výsledky nelíbí a odebrali mi vzorky. Po týdnu jsem se dozvěděla, že všech 5 vzorků bylo pozitivních. Rakovina. Jelikož můj otec zemřel ve 47 letech na rakovinu plic, myslím si, že tuto diagnózu máme v rodině dědičnou.
Neprodleně mě poslali do Liberce na onkologii, kde se rozhodli pro okamžitou léčbu a nasadili mi sérii chemoterapií. Po první chemoterapii mi ihned vypadaly všechny vlasy. V Liberci jsem měla velice hodného pana doktora Chalupu. Přála bych si, aby všichni lékaři byli takto hodní, ochotni pomoci lidem s takovýmto zákeřným onemocněním. Sestřičky na chemoterapiích byly také velice milé a vstřícné.
Na začátku prvního cyklu chemoterapií bylo mé dceři dvanáct let. Když máte dítě, o kterém víte, že vás potřebuje, máte sílu bojovat a chcete žít. Dcerka mi tehdy navíc donesla pejska, malou fenečku, o které si dodnes myslím, že má velkou zásluhu na mém vyléčení. V nejhorších chvílích byla stále u mě.
Díky chemoterapii se mi nádor zmenšil a místo, kde ležel, mohli vyoperovat. Operoval mě lékař Červinka z Pardubic, za kterým dodnes jezdím 200 kilometrů i s dcerou. Je to ohromný a vstřícný člověk, vynikající operatér, navíc se snaží prs zachovat. Obě nás vyšetří, popovídá s námi, což se mi v České Lípě nikdy nestalo.
Co se týká dojíždění za léčbou, byla jsem na vše sama. Rodina viděla, že to zvládám, a tak mi nikdo nepomohl, ačkoli jsem se po dobu šesti týdnů musela dennodenně sama dopravit 50 kilometrů od domova. Také kamarádka ke mě přestala chodit, jako kdyby rakovina byla nakažlivé. Velké zklamání. V nouzi poznáte opravdové přátele."
Publikováno 9. 6. 2015
Komentáře
Přidat komentář
Anna Č.
